Kalibrace měřidla v návaznosti na ověřené etalony stanoví nejistotu měřidla. To je jedna z mnoha nejistot typu B - tj. nejistot, které jsou stanoveny jinak, než statistickými metódami - to jsou nejistoty typu A.
Takže pro stanovení celové nejistoty typu B je třeba znát a zohlednit vliv nejistoty měřidla, vliv nejistoty způsobené změnou teploty, tlaku a vlhkosti, vliv nejistity od kolísání napájení atd. Odmocněným součtem čtverců hodnot těchto hodnot získáme clekovou nejistotu typu B.
Nejistotu typu A získáme opakovaným měřením hodnoty (například 3 měření, 10 měření) a výpočtem směrodatné odchylky sigma pro každý bod měření.
Celkovou nejistotu měření (pro nezávislé veličiny) získáme odmocněným součtem čtverců hodnot nejistoty A a B v každém bodě měření. Takto stanovená nejistoty je na hladině pravděpodobnos
ti 0,95. Tj. v 5% případů, kdy rozhodneme, že měřená veličina se nachází uvnitř intervalu nejistoty, není toto tvrzení pravdivé.
Protože chceme výsledek co nejvíc pinklich, rozšíříme hladinu pravděpodobnos
ti na 0,99 a to tak, že nejistotu vynásobíme x2.

Pokud by to někomu snad i nebylo jasné doporučuji sérii článků v Automa 2001 - 2002 nazvanou "Nejistoty v měření", která je k dohledání na internetu a podle mě je to skutečně skvělý návod, jak se v problematice vyhodnocení měření a stanovení nejistot orientovat. Dále potom metrologický zákon 505/1990.