Diskuse Elektrika.cz

Jaké jsou možnosti očištění před ocínováním oxidovaných měděných splétaných vodičů. Konkrétně např. u prodlužovačky chci ocínovat oholenou část ohebného vodiče před připojením do kontaktu. Běžně ani důkladné mechanické oškrábání oxidace nožem z toho nejhoršího neumožní přichycení cínu.

Před 25 lety mi jeden veterán elektrikář poradil přidat do letovací pasty/kalafuny tabletu acylpirinu. Sice to pomáhá ale důsledky nadýchání se kouře při pájení z toho acylpirinu jsou velice nepříjemné. Snad v dnešní době jsou i jiné spolehlivější prostředky jako letovací roztoky nebo pasty? O ničem dobrém nevím a tak se prosím podělte o zkušenosti z praxe.

Výsledek je horší nežli AL vodič.
Dutinkovat.

Kol. Hudec byl velice stručný.
Cínování vodičů pod šroubky ať do hlavičkových tak do dutinkových svorek je překonané a velmi nevhodné, spoj nemá dlouhodobou stabilitu a chová se ještě hůře než spoj hliníkového vodiče, proto se již mnoho let používají dutinky, které se na vodič nalisují a zajistí kompaktní ukončení slaněného vodiče tak, aby spoj byl pevný a stabilní. Dutinky potřebné velikosti a délky lze zakoupit v elektroodbytec h.

Hned to rozvedu.
Skutečně jsou někdy vodiče zoxidované jak uvádí tazatel, v případě kabelů pryžových dokonce velmi často.
Čistíte je před dutinkováním?

Ano, čistím, podle stavu znečistění. U pryžových vodičů bývá někdy mastný výpotek z gumy, ten je nejlepší očistit tech. benzinem nebo ještě lépe lihem a pokud je guma s vyšším obsahem síry a vodiče jsou zkorodované od ní (hnědo-černý hrubý povrch) ,  je třeba mechanické očistění oškrábáním. Podobný zoxidovaný povrch bývá i u starých vodičů PVC, ten je třeba také čistit mechanicky.

Čistění má smysl ovšem pouze tehdy, pokud jsou jednotlivé prameny slaněného vodiče ještě pevné a nelámou se. Pokud se již vodiče při běžné manipulaci při čistění lámou, je nezbytné je vyměnit.

No pokud to de, Milane, rači vodiče skrátím, než abych je čistil. :)

A je to v pasti.
Smích

Já žiji v přesvědčení, že je to  přímo zakázané.

Pokud použijeme výraz "zakázané",  může to někdo napadat...
Např. ČSN 33 2000-5-52 (ed.2) dává v odstavci 528 jisté podmínky nebo omezení, ale úplně striktně to nezakazuje.
V každém případě to není dobrá metoda, jak již bylo uvedeno.
Ale bavíme se o ukončení na svorkách. Nějaké spojování, nastavování pohyblivého přívodu je také úplně špatně a pájený spoj je tam asi to nejhorší co můžeme udělat, protože se to velmi snadno poškodí právě na konci cínované části spoje!

Přátelé děkuji za reakce,
trochu jste to rozvedli...... souhlasím, že i dutinkování je dobrá současná metoda.

Sice nemám takovou zkušenost jako tu citovanou zde výše, nebo i pana Hudce a zarazilo mne to a bylo by možná zajímavé zjistit dále na čem se konkrétně zakládají tato tvrzení.

Všechny zmíněné poznatky jsou jistě hodnotné i zajímavé, ale pokud by jsme se vrátili zpět k mnou dotazovanému aspektu. Možná, že současná elektrikářská generace cínování nepoužívá a tedy nemá s ním zkušenost, ale za mých učňovských dnů t.j. před 30 roky to byla dobrá metoda. Můžete někdo doporučit nějaký prostředek který by po mechanickém oškrábání odmastil měď (jak uvedeno u gumových izolací) a dále ji zbavil oxidace tak aby bylo možné na ní nanést cín?

Jako důvod se uvádí, že se časem při stárnutí a zvýšení přechodového
odporu ve svorce, nebo pod hlavou šroubu může zvýšit teplota spoje,
cín změkne, nebo se úplně roztaví.
Vodič se potom úplně uvolní.

Ono i za mých mladých let bylo cínování vodičů s gumovou izolací docela porod.  (zle)
Viděl jsem spoustu pocínovaných konců, které byly zničeny přechodovým odporem a vyhřátím...
Jednoznačně lisovací dutinky.
Nakonec pokus v Brně ukázal, že pájení ne! První přerušený spoj právě cínovaný vodič.

My už jsme to před 50ti roky dělat nesměli.
I když jsem to ve svých zařízeních  tak vážně nebral.
Pájecích prostředků je na trhu plno, ale Eumetol už asi ne.
Ten byl agresivní tak akorát.
Budete muset  nakoupit a zkoušet sám, protože to vypadá, že se tady moc nepájí.
Mně většinou stačí ta kalafuna bez acylpyrinu. Pro drsnější případy mám nějaký
pájecí roztok bohužel neznámé značky.
Pokud narazíte na něco dobrého, tak dejte vědět, abych věděl co koupit, až mi
ten zázrak dojde.

Stejně si myslím že  návlečka je lepší řešení (+ dobré kleště).

 :)

PS -
Opravuji - dutinka je lepší!

Je tu ještě jedno hledisko.
Amíci mají rakety odpal a zapomeň, dorazí sama....
Když se letují konce musí se často kontrolovat a kdo to kontroluje?
Údržba už moc nefunguje a kontroly?
Lisovačka je, udělej a zapomeň...
Dělal jsem kdysi osvětlovače v divadle  a těch cínovaných vypálených konců v reflektorech bylo bezpočet.
Teplota a proudové namáhání spoje umí divy.

Cínování bývalo zakázané už velmi dávno (tehdá měly normy ještě takovou sílu, že mohly zakazovat) na slaněných vodičích v prostředí s nebezpečím výbuchu.

V běžných použitích se cínovalo a cínovat mohlo. Tehdá také nebyla lisovací technika tak rozvinutá, nebyly přípravky a nářadí ani samotný spotřební materiál v dostatečném sortimentu ani množství.

Cín má ovšem několik špatných vlastností,  má nízkou teplotu tání, elektrotechnic ký obvykle 183°C, je velmi měkký, pod hlavičkou šroubu se ocínovaný konec vodiče smačkne a většinou rozjede do stran, protože cín se trhá a maže a pokud se dostane do prostředí, kde se několikrát orosí, pokryje se vrstvičkou oxidů, které mají výrazně horší vodivost a spoj se začne zahřívat. V dutinkové svorce se většinou slaněný ocínovaný vodič při dotahování natolik naruší, že se velmi brzy ulomí, někdy se rovnou dotáhnutím odřízne.

To, že před 30 léty se učilo pocínovávat konce vodičů na školách i v učení neznamená, že jsme za tu dobu nepokročili dále, víme více, máme více zkušeností. Ovšem jsou tací, co nechtějí slyšet, že je to špatně. Vím o škole, kde to učili ještě před několika roky.

 Pamatuji, že už v polovině 70. let jsme řešili, jak spolehlivě napojit slaněné vodiče do tehdá nově zaváděných motorových zásuvek a vidlic SEZ Krompachy 16, 32 a 63 A vzor CEE,  kde byly dutinkové svorky na dva šroubky M3. Pocínované konce vodičů tyto malé šroubky rozmašírovaly, pouze zakroutit chlupatý konec vodiče a dotáhnout bylo sice a kupodivu o něco málo lepší, ale držela pod šroubky asi tak třetina vodiče a dutinky tehdá u nás asi ještě ani nebyly. Nakonec jsme používali kolmé ovinutí měděnou žílou o průměru 0,4mm  z oholených telefonních kablíků, čímž se vytvořilo docela pevné ovíjené zakončení, které již malé šroubky nepoškodily a vodič držel ve svorce v plném průřezu a spoj se neuvolňoval ani nezahříval.

Nakonec ještě něco k tomu cínování. Ono se stále ještě někde potřebuje, např. na připájení vodičů na pájecí očka a špičky. Na relativně čisté plochy stačí kalafuna, poněkud lepší je prášková  kalafuna rozpuštěná v lihu, není ovšem dobré udělat plně nasycený roztok, ten ztratí odmašťovací schopnost. Dále se prodávají různé pájecí pasty a vodičky, nejznámější jsou Marmot MTL 461 (asi jako kalafuna),  MTL468 (na hůře pájitelné a znečištěné materiály - dalo by se říci, že je to něco velice podobného již zmíněnému Eumetolu) a MTV 125 (agresivní, je třeba oplachovat) a pájecí kapaliny od Elchemco Praha na nerez a hliník.

Protože se nevešlo do předchozího příspěvku, přidám ještě návod na kyselou  klempířskou pájecí vodičku zde.

Velice silná pájecí kapalina, která pocínuje skoro vše s vyjímkou hliníku se nazývá také lötwasser a dá se připravit snadno doma nebo v dílně z kousku zinku a kyseliny solné (HCl). Při přípravě je třeba být velice opatrný, většinou není k dispozici digestoř s odsáváním, takže je třeba pracovat venku a chránit alespoň oči brýlemi

 Kyselina solná (30%) se nalije do sklenice v malém množství a do ní se vhodí kousek čistého zinku, který se okamžitě bouřlivou reakcí začne rozpouštět za vzniku agresivní páry obsahující mimo jiné vodík (tedy nekouřit!). Zinek se přidává tak dlouho, až se malý kousek již nerozpustí. Roztok vzniklého chloridu zinečnatého se může používat neředěný, nebo rozředit asi na polovinu.

 Touto kapalinou se dá bez obtíží pocínovat skoro vše včetně pozinkovaných nebo železných plechů (po odmaštění od konzervačního oleje z výroby),  případnou oxidaci a rez je třeba mechnicky očistit odrátkováním nebo obroušením.

Pájené místo a okolí je třeba po skončení práce neutralisovat omytím roztokem zásaditého mýdla (mýdlo na praní, Hellada, mýdlo s jelenem),  aby se zabránilo další korozi. Páry při pájení vznikající již neobsahují vodík, ale jsou stále kyselé a korozivní, pozor na nadýchání a oči a také na korozi nářadí v dílně.

P.S. Zdroj surovin: kyselina se koupí v běžné drogerii a zinek lze nejjednodušeji získat jako staré závažíčko na vyvážení automobilových kol v pneuservisu. Zinkové bývá nalakované a buď má ocelové pero k zachycení na ráfek nebo samolepící část k nalepení na hliníkový disk a je označeno Zn. Barva, zbytky samolepky nebo pružina se musí odstranit, aby kapalina byla čistá a měla dobrou čistící schopnost. Pozor, některá stará závažíčka mohou být nenalakovaná a pak jsou obvykle olověná, ty jsou nám k ničemu.

Pocínování konců má výhodu v tom, že z nich netrčí žádné drátky,
které by se mohly při zasunutí dostat někam mimo svorku.
My jsme to mohli používat u slaboproudu, kde to hodně zrychlilo
zapojování stovek vývodů do malých řadových svorkovnic.

Ještě mě taky napadá možnost vyzkoušet způsob čistění konců
jako u vf lanek (radiotechnika). Ta jsou spletena z lakovaných  drátků.
Vezme se kousek nějakého teromplastu lanko se na něj položí
rozpálí se páječkou a tou roztavenou hmotou se pod hrotem páječky
lanko protáhne.
U lanek to funguje, tady bez záruky.

U šňůrových zásuvek a zástrček je nelepší použít Kroutilovo očko
bez pájení.
Vejde se všude, má větší plochu než dutinka a nikdo normální
to nevyrve.

 :)

Pokud ve spoji vznikne 200C tak je to v háji bez ohledu na cín ano/ne.
Mechanismus vzniku přechoďáku u AL či Sn funguje ve svorce pod hlavičkou šroubku následovně.
Montér dotáhne akorát.
Vodič se trochu zahřeje a zvětší objem, ani hlava ani třmen nemají kam uhnout, tudíž se překročí u vodiče mez mechanické pevnosti.
Vodič schládne a zmenší objem na původní hodnotu minus hodnotu deformace při oteplení.
Spoj se zahřeje o krapet více atd.

Nemám dobré zkušenosti s použitím "agresivních" pájecích kapalin u slaněných vodičů. Vzlínají mezi drátky až pod izolaci a tam se to nedá dostatečně opláchnout nebo neutralizovat. ..

Pájení vf lanka - to jsou drátky, které jsou lakované, tam je to trochu o něčem jiném než když potřebujeme z Cu drátku dostat "to černé, co se tam vytvořilo chemickou reakcí".
Vf lanko na kousku "papundeklu" za pomocí většího množství kalafuny pocínovat šlo, on ten lak popraskal a ta kalafuna tam byla třeba aby na mědi okamžitě nevznikla vrstva oxidu

Upletené očko pod hlavičku šroubu je klasika, která nemá chybu, problém jsou vždy dutinkové svorky. Také staré bakelitové lustrsvorky se daly zapojovat jen zakroucenými vodiči, pokud se dal pozor na oddělené jednotlivé chlupy a pokud nechyběl příložný plíšek uvnitř.

Různé pájecí pasty a kapaliny jsem uvedl pro úplnost. Já osobně nemám rád použití korozivních, většinou kyselých past a kapalin (ono jich je více, uvedl jsem asi nejznámější a nejdostupnější) v elektrotechnic e vůbec, natož na slaněné vodiče. Cínování vf lanek je také nepříjemná práce, zejména těch, které mají ještě klasický smalt, nynější nové se samopájitelným lakem jsou ocínovatelné poměrně snadno.

Nutno podotknout, že sletovaný svazek je velmi citlivý na mechanické namáhání. Velmi rychle praskne přesně v místě ,  kde cín končí. U vf lanka jsem používal Acylpyrin. Na něj se lanko s cínem a kalafunou hrotem pistolové pájky přitlačilo a během zahřívání opakovaně protáhlo. Jenom se nezkoušejte nadechnout toho kouře co z toho vychází. Zlatá vůně kalafuny!

Mě osobně se osvědčilo trochu rozplést, nahrát-rozpálit nad miskou s hořícím lihem a potom rozžhavenou měděnou licnu do toho lihu ponořit. Zasyčí to, kysele zavoní a výsledkem je krásná svítivá měď. No a potom dutinku. Ono taky záleží na průřezu licny, 1,5mm2 bez problémů, vyšší průřezy jsem nezkoušel.